Po smrti Metoděje, arcibiskupa moravského, kníže Svatopluk od své podpory slovanského překladu Nového zákona ustoupil a vyhnal z Moravy jeho stoupence. Bulharský car Simeon, sečtělý vůdce se zájmem o byzantskou literaturu, jim poskytl útočiště a podpořil je v další práci.

Mucha zvěčňuje vyhnané následovníky slovanské liturgie na byzantských freskách, které zdobí stěny baziliky. Cara Simeona umisťuje do středu kompozice, jak hovoří ke svým učňům a písařům v popředí, zatímco oficiální členové církve a soudu jsou odsunuti do pozadí.

Muchovo užití pestrých barev a teplých tónů přitahuje pozornost diváka skrze obraz nahoru až k postavě Simeona a zachycuje vznešenost a důstojnost jeho intelektuálních aktivit.