Když král Václav IV. v srpnu roku 1419 zemřel, nastoupil na trůn jeho bratr Zikmund Lucemburský. Český národ byl ale přesvědčen, že je zodpovědný za smrt Jana Husa, a odmítl uznat jeho nárok na trůn. S podporou katolické církve a německé armády, Zikmund vyhlašuje křížovou výpravu proti husitskému hnutí a daří se mu obsadit Pražský hrad, kde je korunován králem.

V červenci roku 1420 napadají husité Zikmundovo vojsko na Vítkově na okraji Prahy. K husitům vedeným vojevůdcem Janem Žižkou se přidávají čeští vojáci z Prahy, kteří zahajují překvapivý útok zezadu. Společně se jim podaří Zikmunda a jeho muže přemoci. Přinutí je k ústupu a Zikmunda přimějí odstoupit z úřadu.

Muchova dramatická kompozice zobrazuje slavnostní mši kněze, který vyvedl české vojáky z Prahy. Drží monstranci a je obklopen duchovními, kteří leží na zemi v prosebné modlitbě. Vycházející slunce prostupuje mraky a vrhá kužel nebeského světla na postavu Žižky, vítězného vůdce, který stojí na pravé straně plátna se zbraněmi poražené armády u nohou.

V levém dolním rohu malby kojí matka dítě a obrací od náboženské oslavy hlavu, neboť dobře ví, že její lid bude trpět další krveprolití v následných husitských válkách. Mucha obraz maloval v roce 1916, kdy Evropa bojovala v zákopové válce, jeho malba tak nese osobní komentář válečných hrůz.