Paříž roku 1900 se nesla ve znamení Světové výstavy (Exposition universelle et internationale de Paris). Ta probíhala od 15. dubna do 12. listopadu a oslavovala úspěchy minulého století a jejich potenciální rozvoj ve století novém. Oficiálně byla výstava anoncována v roce 1892, tedy v roce kdy se Muchovi začalo více dařit v oblasti knižní ilustrace. Rozpočet této obrovské akce byl rozhodnut v roce 1896, poté se přípravy rozběhly na plné obrátky. Paralelně rostlo také Muchovo umělecké renomé. V roce 1897 byl Mucha plně integrován do pařížského uměleckého světa, a to díky samostatné výstavě v Galerie de la Bodinière a především také díky důležité výstavě v Salon des Cent. Časopis La Plume jí věnoval speciální vydání a jméno Mucha se v pařížských uměleckých kruzích skloňovalo čím dál častěji.

V následujících dvou letech byl Mucha osloven jak pařížskými firmami, tak zástupci vládních institucí se zakázkami na projekty spojené se Světovou výstavou. Zakázky obsahovaly nejen reklamní plakáty a další grafické práce, ale také instalace výstavních stánků a design výstavních hal, což Muchovi umožnilo vyzkoušet si práci s trojrozměrným prostorem. Mucha navíc započal spolupráci s Georgesem Fouquetem (1862–1957), předním pařížským klenotníkem a zlatníkem. Klenotnická spolupráce otevřela Muchovi zcela novou oblast – navrhl celý prostor Fouquetovy nové prodejny, jak interiér a vybavení, tak jeho průčelí. Butik Fouquet otevřel v roce 1901 na ulici Rue Royale v samém srdci Paříže. Dostalo se mu vřelého uznání ze strany kritiky a butik byl vnímán jako „obchod nového typu“ na umělecké úrovni, kde byly Fouquetovy šperky v naprosté harmonii s okolím.

V rámci Muchových prací připravovaných pro Světovou výstavu v roce 1900 mají obzvláště velký význam jeho nástěnné malby, které vytvořil pro pavilon Bosny a Hercegoviny, které Rakousko-Uhersko nedávno anektovalo. Pavilon Bosny a Hercegoviny byl jeden z celkem tří pavilonů, které Rakousko-uherská říše vystavila, a jeho dekorace byla vysoce prestižní zakázkou. Po výstavě byl Mucha oceněn Řádem Františka Josefa I. za zásluhy.

Toto zadání ovšem Alfonsi Muchovi také připomnělo politické postavení, jaké jeho rodná země a všechny ostatní slovanské národy musely v té době trpět. Po staletích bojů proti zahraničnímu útlaku byla politická svoboda pro Čechy a další Slovany stále zcela mimo dosah a na pařížské výstavě byly zastoupeny rakouskou samosprávou. Jak Mucha později napsal, cítil se frustrovaný svou pozicí umělce v Paříži – zatímco jeho plakáty a dekorativní panó zdobily salonky nejvyšších vrstev společnosti, jeho „domovině nezbývalo než hasit žízeň vodou ze stoky.“

Mucha tuto svoji rozpolcenost vyřešil tím, že pavilon pojal jako oslavu dějin a kulturní diverzity Bosny a Hercegoviny.  Téma, které si ale skutečně přál na nástěnných malbách vypodobnit – útrapy utlačovaných Slovanů – si na své důkladné zpracování muselo počkat do Muchova mistrovského díla, cyklu Slovanské epopeje (1911–1926).

Během tohoto období se Muchovy vnitřní rozpory zrcadlily v jeho tvorbě. Vzniklo několik kreseb křídou a pastely, které byly tmavé, někdy tajemné a vysoce expresivní, vytvořené rychlými silnými črty – tedy ve zcela odlišném stylu, než jaký známe z jeho pařížských plakátů.  Kresby z této doby nesou například názvy Mrtvé ženy, Přízraky či Skupina vojáků v zimní krajině. Jiné zase vycházejí z bosenských legend.

V roce 1900 byl sice Mucha na vrcholu své pařížské kariéry jako všestranný mistr art nouveau, stál ale právě před klíčovým okamžikem svého života i kariéry.